Jaroslava Kašparová (viz článek v Daidalovi) pojala svou informaci o katalogizaci starých tisků v NK ČR na způsob kritické diskuse. To musíme uvítat, protože právě kritická diskuse je to, co nám - asi nejenom v oboru knihovědy a historického knihovnictví - chybí. Já osobně to potom vítám dvakrát, poněvadž jsem se různými časopiseckými příspěvky a konferenčními referáty snažil takové oživení vyvolat. K problému katalogizace starých tisků se však vyjadřuji - prakticky se touto oblastí nezabývám -, poněvadž autorka své kritické vyjádření spojené s vyjádřením svého kréda vyslovila in margine jednoho z mých příspěvků. Dovedl bych si sice představit, že vhodnější by bylo citovat jiný nebo jiné, ale to nechávám stranou; domnívám se totiž, že tu nejde o hašteření, ale o vážné věci. Nemohu se zbavit nepříjemného dojmu, že Jaroslavě Kašparové splývají problémy, které by bylo záhodno pojednávat odděleně (anebo si aspoň jejich odlišnost uvědomovat), do jednoho jen málo sourodého konglomerátu. Ve své reakci se tudíž pokusím vyjádřit se postupně k záležitostem a) paradigmatickým, b) metodickým a konečně c) praktickým.

1. Jaroslava Kašparová je bezvýhradnou zastánkyní tradiční, po několik generací pěstované knihovědy. V poslední době to mj. prokázala svým vystoupením v říjnu 2000 v Olomouci. Základní, tj. neracionalizovanou intenci této knihovědy prezentovala na téže konferenci Františka Vrbenská . Řeklo by se, proti gustu žádný dišputát, jen kdyby tu nebylo jedno jenže. Na setkání evropských historických knihovníků v září 2000 ve Stockholmu se ukázalo, že toto pojetí dnes už nejenom není jediné, ale že ztrácí iniciativu, a tím i nárok na dominanci. Mary Clapinson - také zastánkyně pojetí tradičního, konzervativního - tam dnešní situaci lapidárně charakterizovala jako střet mezi koncepcí materiálovou, tj. tou, kterou zastává kolegyně Kašparová, a funkční, tj. tou, kterou se snažím prosazovat já. Vzhledem k tomu, že českých historických knihovníků je pět a půl, mohlo by to tedy snad působit jako moje osobní libůstka, ale mezinárodní kontext dostatečně jasně svědčí o tom, že takhle primitivní to přece jenom není. A k tomu není od věci so uvědomit, že odklon od faktografického zacílení, prosazovaného právě tradiční knihovědou, prosazuje u nás v rámci širší oblasti historiografie Dušan Třeštík a že o přechodu od faktografických ke kulturalistickým disciplínám v rámci celého komplexu humanitních věd pojednávají ve své prognostické studii i Kanaďané Pascal Michelucci a Peter Marteinson . Takřka osobní vyznání je sice hezká věc, ale proti argumentům z několika různých stran asi přece jen nestačí, pokud ovšem jako historičtí knihovníci nechceme být nebezpečně zaslepení - anebo se nechceme stát pouhými koníčkáři.

   Je totiž evidentní, že tu opravdu stojíme před paradigmatickými změnami, s nimiž si musíme nějak poradit.Tu je ovšem dobré alespoň v diskusi se nedopouštět ekvivokace; z toho pak opravdu vzniká mluvení o voze a o koze. Pokud se dobře pamatuji, v různých svých příspěvcích jsem několikrát zdůrazňoval, že mám na mysli text v sémiotickém, nikoli lingvistickém či filologickém smyslu. Vřele tedy souhlasím s Jaroslavou Kašparovou, že kodikologii či bibliologii ani v jejím "funkčním" pojetí nelze koncipovat jako textologii; nedopustíme-li se však ekvivokace, nemůže to být per se argumentem pro to, že je zkrátka archeologií knihy. Takže: irelevantnost formálních rysů je záhodno odvozovat ze skutečnosti, že ve svém vymezení tradiční knihovědou jsou sice snad způsobilé k čistě formalistické, v žádném případě však věcné komparaci, tato knihověda tudíž není schopna překročit horizont jednotlivého jevu a postoupit na horizont jevu hromadného. Je zjevné, že základní rozpor tkví právě tady, že zde je Rhodos pro skákání. A tak tedy: myslím, že v diskusi se bude muset pokračovat, avšak zodpovědněji, než jak ji zahájila Jaroslava Kašparová.

2. Deprimující na doznívajícím postpozitivismu je jeho absolutizace metody, dominance metodického myšlení nad kritickým. S Karlem Mannheimem bychom mohli říci, že tito postpozitivisté jsou lidé stejného ražení jako technokrati a totalitární pantokrati, poněvadž preferují racionalitu formální před substanciální. Oč větší depresi pak způsobují naši knihovníci, když se jim při slově metodika vybaví rovnou manuál a představa normy! A přitom se ne a nechtějí považovat za úředníky a byrokraty, protože jsou - není nad sebehodnocení - odbornými pracovníky. Jsou však přesto ochotni mluvit o manuálech v době, kdy metodika a technika zpracování i prezentace je podrobena základní otázce: jak vůbec dál.

   Jistě, práce v UNIMARCu se jakž takž prosadila, zejména ovšem díky lobbování těch, kteří v něm vyhotovili již příliš mnoho záznamů, takže na sebe upoutali těžko odstranitelné závaží. Nelze však nevidět, že unimarcové záznamy, jakkoli jsou síťově komunikovány, jsou pouze automatizovanými tradičními záznamy, v žádném případě záznamy elektronickými; automatizace, informatizace a elektronizace přece jenom nejsou totéž. Nelze dále nevidět, že jako prostředek síťové komunikace informací se prosazuje a jako perspektivní se jeví značkovací jazyk XML (o tom psal v obecném kontextu třeba Tomáš Řehák), v němž lze za využití TEI vytvářet vlastní definice typu dokumentu, které na rozdíl od UNIMARCu opravdu umožňují horizontový přístup k práci s jakýmkoli záznamem, zjednodušují otázku vyrovnání aktuálních a autoritativních znění a možností volného rozšíření prostého záznamu až na úroveň fulltextu činí otázku věcného předmětového či systematického pořádání (jež je pro soudnou úvahu na historický materiál zásadně neaplikovatelné) zcela zbytečnou. A tak otázka: nebylo by od věci - místo marné touhy po normativních manuálech - začít se prodírat touto spletí, dokud je v našich databázích unimarcových záznamů o starých tiscích pomálu?

3. Kritiky institucí a jejich fungování zajisté není nikdy dost, zvláště když v člověku nedříme touha porovnávat a prosazovat priority, a nemusí tedy za svou volbu zodpovídat. Vzniká tak blahé domnění, že stačí získat více peněz a vybojovat větší počet systemizovaných míst a vše bude v pořádku. Jenže se zdá, že bez změny smýšlení a pokusu o jiný přístup je to nejenom marná, ale i nebezpečná iluze. Jestliže budeme lpět na tradičních přístupech a kladoucí se otázky budeme odmítat, komolit a zasouvat do nevědomí, nebudeme moci posoudit možné priority a peníze i systemizovaná místa nám budou k ničemu. Jestliže touhou po manuálech a normách budeme utvrzovat představu, že manuál zaručující nám "správnost" nás zbaví odpovědnosti za "pravdivost", peníze a systemizovaná místa nám budou na nic. Jestliže lpěním na absolutizované metodice budeme umrtvovat iniciativu a rozhodnost, ani peníze, ani systemizovaná místa si nezasloužíme, asi jako ten služebník, co zakopal hřivnu. A tady už je Rhodos k pěknému poskakování.