Kaarolina Jonáková se na příkladu letošní olomoucké konference "Světová putování a česká knižní kultura" kriticky vyjádřila ke kvalitě a smysluplnosti knihovědných a historickoknihovnických konferencí v Česku v jejich nynější obvyklé podobě. Myslím, že je nejvyšší čas, že se tak stalo, protože tyto konference a další akce podobného rázu si kritiku bezpochyby zaslouží, a to docela nelítostnou. Nicméně se domnívám, že je nutno postavit ji na jiných základech.

Je radno rozlišovat mezi diskusí, seminářem a konferencí. V diskusi zajisté vyžadujeme určitý závěr, poněvadž předpokládáme, že by měla dospět k řešení nějakého problému, v jehož formulaci a posuzování dosud panovala nejistota. V případě semináře bychom ovšem už měli počítat spíše s výsledkem než se závěrem, poněvadž by se měl týkat referování o čerstvých počinech a produktech, jejich převážně praktickému hodnocení a informování o závěrech diskusí, které s tím vším souvisejí. Konference naproti tomu by měla být zaměřena spíše tematicky než problémově, jaksi nadprofesionálně a snad mezioborově; v tom smyslu je prezentace jednotlivých tematických zpracování možným základem pro doprovodnou či budoucí diskusi. Zkrátka není setkání jako setkání, nemůžeme na všechna klást stejná měřítka, zejména však pouze jednostranně tzv. praktická.

Proto bych svoje výtky nesměřoval k olomouckým kolegyním jakožto organizátorům, ale výhradně k účastníkům, a to jak aktivním, tak pasivním. Myslím totiž, že letošní téma i témata naznačená pro příští ročník jsou tím opravdu nosným, čím bychom se měli zabývat. Po mém soudu proto patří olomouckým kolegyním všechna čest - jenomže ony nemohou psát a přednášet příspěvky či referáty za jiné a nemohou jim vnucovat své vidění tematického pole; to musejí účastníci sami. Olomoucké kolegyně se přece pokoušejí o velice chvályhodné "kacířství": pohnout stojatými vodami a ukázat, že historické knihovnictví nemá být formalistním a prakticistním oborem vyžívajícím se v metodických kudrlinkách a faktografickém detailismu, nýbrž že se má snažit otevírat nová tematická pole a myslet synteticky a koncepčně; zkrátka že úkolem historického knihovníka není, resp. přestává být pouze katalogizovat a zpřístupňovat knihy jako jednotlivé fyzické předměty a že by měl historickou knihu pochopit v sociokulturním - v tom především historickém - kontextu.

Podstatná vina je tedy nikoli na organizátorech, ale na účastnících, jak jinak. Aktivní účastníci všech knihovědných a historickoknihovnických konferencí a podobných akcí ve své naprosté většině nechápou a nechtějí chápat tuto změnu pojetí, směřující na jedné straně od služeb k bádání a na druhé straně od faktografie ke kultuře. Odmítají to pochopit, protože by museli přehodnotit a změnit své veškeré dosavadní působení, prostě museli by se stát někým jiným, museli by přestat s tolik oblíbenou hrou na vlastním písečku. Aktivní účastníci konference mají od organizátorů před očima výzvu - a neodpovídají na ni, mluvíce mlčí. Vzpírají se uznat cokoli, co přesahuje obzor minulých několika generací. Vždyť kdyby tak učinili, přestali by být sebou a stali by se - probůh! - jinými.

A pasivní účastníci na tom nejsou jinak, jsou zkrátka explicite pasivní. Nechodí s pány na led, aby si snad nezlámali nohu. Vyjadřují se pouze v kuloárech, na fóru jsou takříkajíc jen do počtu. Také by se museli stát jinými, museli by se stát alespoň částečně aktivními. A kdo by chtěl vstupovat na pole nejistého, že. To oni by možná vyžadovali nějaké závěry, aby se konečně dozvěděli "jak to opravdu je", a aby konečně "měli klid na práci". Oni už vůbec nevnímají výzvu, kterou před ně olomoucké organizátorky staví, oni se už vůbec nechtějí vyjádřit tak, aby to znamenalo projevit rozhodnost a přijmout odpovědnost; dokáží se nahlédnout jenom skrze svou strnulou sociální či profesionální skupinu.

S tvrdými kritickými slovy Karoliny Jonákové tedy souhlasím, třebaže situace se mi jeví jinak než jí. Přirozeně právě tady se ukazuje místo pro další diskusi: byl bych rád, kdyby se moje příkrá slova začala ukazovat jako odplývající v minulost.