Ve dnech 11. - 12. 10. 2000 se v Olomouci konal devátý ročník odborné konference Problematika historických a vzácných fondů Čech, Moravy a Slezska. Tématem konference byla tentokrát Světová putování a česká knižní kultura. Zaznělo asi patnáct nepochybně odborně kvalitních příspěvků. Kromě příspěvků ing. Psohlavce (AiP) o digitalizaci rukopisů a dr. Vrbenské a Fibichové (NK ČR) o ochraně fondů, se jednalo o příspěvky k historii knihy, v drtivé převaze se týkající konkrétního tisku/rukopisu. Ač se pořadatelé konference snažili o dodržení stanoveného předmětu konference, téma nebylo rozhodně pojato systematicky, většina příspěvků se zabývala jednotlivostmi, nezazněl ani jeden příspěvek, který by problematiku shrnul. O analýzu vlastností konkrétního typu literatury se pokusili dr. Krbec v příspěvku Cestopisy a kulturní vztahy a dr. Garčic (Okresní úřad Olomouc). V příspěvku Odraz kulturních procesů v cestopisné literatuře rozebral, čeho si autoři cestopisů všímají, jak vnímají odlišnosti a jaký zaujímají k popisované oblasti postoj.

Co je důležité, konference nepřinesla žádný závěr. Diskuzi nevyvolalo ani jedno vystoupení. Co z toho vyplývá? Podobnou úvahu jsem psala po jarní konferenci v Přerově. Nechci se opakovat. Nechci apriori kritizovat. Uvědomuji si význam odborných setkání a právě proto věřím, že je důležité se nad jejich úrovní zamýšlet. Dle reakcí spoluúčastníků vím, že mé názory sdílí valná většina. Proč tento článek nenapíší oni? Není mi to úplně jasné, oslovila jsem několik účastníků, kteří si myslí, že tato setkání po obsahové stránce nejsou vyhovující. Přesto, že nám ústava zaručuje svobodu vyjadřování, nikdo z nich nebyl ochoten své stanovisko zveřejnit. Ovšem, dokud si pořadatelé konference neuvědomí, že je třeba setkání přizpůsobit současné problematice historických knihoven, nic se nezmění. A zdá se, že sami to nepochopí. Vzhledem k tomu, že zde nebyly k dispozici formuláře s hodnocením akce, předpokládám, že o to ani moc nestojí.

Tato konference byla čtvrtou akcí, týkající se historických fondů, kterou jsem za uplynulých 12 měsíců navštívila (8. a 9. ročník konference v Olomouci, konference v Přerově, seminář v Plzni). Rozdíl mezi konferencemi moravskými a plzeňským seminářem je v tématu, a to s tím nepochybně souvisí, v počtu účastníků. Zatímco konference moravské se takřka bez výjimky drží témat historických, seminář plzeňský byl orientován na praktickou stránku knihovnictví. V Plzni bylo přes sto účastníků, na moravských konferencích okolo čtyřiceti, včetně přednášejících. Znamená to, že knihovníky spíše zajímá praktická stránka jejich povolání? Zvláště v současné době, kdy jsou knihovníci zavaleni novými technologiemi a kdy mezi nejfrekventovanější odborná temata hovoru patří knihovnický zákon a reforma státní správy? A že příspěvky k historii knihy jsou spíše využitelné v podobě příspěvku v odborném tisku, kde je možné je vyhledat až ve chvíli, kdy se odborník o dané téma zajímá?

Ale proč se z toho pořadatelé nepoučí? Možná je stávající model pohodlný. Koncipovat program konference v souladu s aktuálními zájmy a potřebami knihovníků je náročnější, než vyhlásit téma a čekat, kdo s čím přijde, ale jak dokazuje příklad plzeňského semináře, jde to. Každopádně z naznačených témat pro příští ročník olomoucké konference (Paměti, Libri prohibiti a Vztah historických fondů a studia historie) soudím, že pořadatelé na změnu koncepce nepomýšlejí.

Lze se divit, že za situace, kdy knihovědě chybí základní oborová konference, kde by byly diskutovány zásadní otázky oboru, někteří knihovníci pracující s historickými fondy, nevědí o existenci pravidel ISBD(A), o současných trendech automatizované katalogizace starých tisků, o navrhovaném knihovnickém zákonu, o programu VISK? Věřím, že plzeňský seminář zahájil snahu o zahájení tradice odborného setkání na úrovni knihovnické konference Knihovny současnosti, jejíž význam pro knihovnictví je nezpochybnitelný.