02.02.01  Lidové noviny: Dostat se na školu není ještě výhra (1/1)

Zdroj: Lidové noviny
Datum: 02.02.2001
Název: Dostat se na školu není ještě výhra
Ročník: 14
Číslo: 028
Autor: Daniela Iwashita
Str.: 18
Rubrika: Akademie
Oblast: Tisk celostátní
Identifikace: LN20010202000070

Text:

Vysokoškoláci, kteří se obtížně probojovali na prestižní obor, jsou leckdy výukou zklamáni. Mají však na vybranou?

Zatuhlost našeho školství ovládá i obory budoucnosti. Jedním z nich jsou informační a knihovnická studia. Zkušenosti studentů a učitelů z této oblasti svědčí o hlubokých problémech českých vysokých škol.

Možná je to i váš příběh. Párkrát jste se pokoušeli dostat se na atraktivní univerzitní obor. Napodruhé, napotřetí nebo napošesté se vám to podařilo. A pak přišlo velké zklamání. Mezi rozčarované patří i Monika (ve skutečnosti se jmenuje jinak), studentka informační vědy na Filozofické fakultě v Praze. Pracuje v jedné pražské knihovně a od školy očekává především přehled o moderních informačních službách. První roky studia charakterizuje takto: "Učili jsme se mnoho starých nebo zastarávajících informací z knihovnictví. Z praxe vím, že je nepoužiju. Zdá se mi, že někteří lidé tam přednášejí léta stále totéž. Bohužel si mezi vyučujícími nemůžeme vybrat. A málokdy máme k dispozici alespoň moderní učebnici." Na otázku, proč vlastně na fakultě zůstává, Monika odpovídá: "Bylo těžké se tam dostat. Mám už pár let za sebou a nechci to vzdát. Navíc potřebuju diplom kvůli platu, a ten ve státní knihovně závisí na výši vzdělání. A konečně už se ve vyšších ročnících učíme o databázích, rešerších a dalších věcech, které mě zajímají a které učí opravdoví odborníci."

Jedna katedra: zklamání i nadšení

Moničin vrstevník Štěpán zběhl z dálkového studia na téže katedře (dnes již pojmenované Ústav informačních studií a knihovnictví FF UK) před dvěma lety. V té době řediteloval malé knihovně, dnes řídí internetový deník. V prvním ročníku se v předmětu nazvaném mnohoslibně "tvorba elektronických dokumentů a databází" učil, co už dávno uměl: napsat dopis v textovém editoru. Za ztrátu času pokládal také memorování stovek čísel určených k počítačovému popisu knih, která si může najít v manuálu, kdyby je potřeboval, což není pravděpodobné. I jeho zajímaly především informační obory, které se učí hlavně v druhém cyklu. Tři roky však čekat nevydržel. Studium v téhle formě mu připadalo nedůstojné a nesmyslné, a tak odešel. Z úst těch, kdo prošli vyššími ročníky, však zaznívá i chvála. Například letošní diplomantka Pavla Skarlantová, která vloni strávila sedm měsíců na prestižní americké Škole informační a knihovnické vědy Univerzity Severní Karolíny v Chapel Hill, hodnotí studium v ústavu velmi pozitivně: "Na zahraniční stáž jsem byla dobře připravena. Myslím si, že ve výuce informačních předmětů je ústav schopen obstát ve světové konkurenci." O studium v Ústavu informačních studií a knihovnictví je velký zájem. Loni se z 382 přihlášených dostalo na magisterské studium 49 studentů. Podle čerstvého zástupce ředitele Ú stavu in formačních studií a knihovnictví Richarda Papíka nemají absolventi nejmenší problém se uplatnit - nejen v knihovnách, ale ani v podnikové sféře, která informační pracovníky velmi žádá. Papík proto odmítá názor, že katedra nemá jasnou koncepci v tom, co má učit a pro jakou profesi vlastně studenty připravuje. Přijímá však některé výtky studentů, kteří volají po změně. Například absolventka a nynější doktorandka Petra Jedličková se domnívá, že ve studijním programu chybějí některé předměty jako řízení, vztahy s veřejností a aktivity vedoucí k získávání peněz pro instituce. Papík k tomu říká: "To je bohužel velký problém. Lidí, kteří by tyto předměty mohli učit, je v Česku velmi málo a vydělávají mnoho v komerční sféře. To jim ústav zatím nemůže nabídnout." Naráží přitom na obecnou situaci pražské filozofické fakulty: tamější platy jsou hluboko pod průměrem výdělků na českých vysokých školách, a ani ty nejsou omračující. Jakékoliv přilepšení tedy závisí na grantech.

Revoluce nemožná. Evoluce? Možná

Právě kvůli tomuto handicapu veřejné vysoké školy nelze podle Papíka přebudovat výuku revolučně, ale jen pozvolna. "Velmi stojíme o to, aby u nás učili mladí lidé nebo zavedení odborníci z praxe. Při finančních podmínkách, které tu jsou, se nám to daří jen částečně a pomalu. Už u nás přednášejí někteří mladí doktorandi a vedou si výborně. Ústavu také velmi pomohlo, že v říjnu získal moderní pracoviště v Jinonicích se špičkovým počítačovým vybavením," vyjmenovává Papík změny z poslední doby.

Lze studovat jinde či jinak?

Úsilí lidí, jako je doktor Papík, nelze zlehčovat. Všech sedm oslovených studentů katedry, včetně zarytých kritiků, o jeho snahách mluví s respektem a oceňují je. Co ale poradit těm, kteří nechtějí čekat? Adepti doktorského studia mohou studovat jen v ústavu nebo v zahraničí. Magisterský program existuje i na univerzitě v Brně, bakalářský v Opavě. Alternativu paradoxně nabízí i ústav sám v podobě navazujícího dvou - až tříletého magisterského studia pro ty, kdo již získali bakalářský titul jinde, třebas ve zcela odlišném oboru. Nemusejí tedy procházet nezáživnými začátky studia a navíc mají širší kvalifikaci. Tento program je také dostupnější: loni bylo ze 73 uchazečů přijato 25. Právě tento typ informačního studia je podle Pavly Skarlantové běžný ve Spojených státech. Informační vědu tam studuje mnoho právníků, ale i chemici nebo tělocvikáři. Takto vzdělaní lidé jsou velmi žádaní například odbornými knihovnami a informačními centry. Vysokoškolské studium však není jediným řešením. Lidem zaměřeným na praxi může mnohem více vyhovovat vyšší odborná škola - obor informačních služeb učí jedna v Praze, druhá odnedávna v Brně.

Vyšší škola: více praxe, více stáží

Pražská Vyšší škola informačních studií má u odborné veřejnosti vynikající pověst. Tříapůlleté studium ve třech specializacích je oproti univerzitnímu, humanitně orientovanému studiu bakalářského stupně zaměřeno více na management a právo, ekonomiku a matematiku. Studenti také absolvují soustavnou výuku dvou jazyků. Ve srovnání s univerzitou mají studenti vyšší školy delší povinnou praxi. Studium končí čtyřměsíční stáží v podniku či instituci, kterou si student sám vybere. Touto cestou si ověří, zda chce pracovat, či dál studovat, a získá pracovní kontakty. Asi pětina všech studentů vyšší školy absolvuje praxi ve firmách či knihovnách v Anglii, Irsku, Německu či ve Francii. Pro srovnání: z vysokoškolského ústavu odjíždí na studijní pobyty do zahraničí ročně jen asi jeden či dva studenti.

Znalosti mají, titul ne

Podle ředitele vyšší školy Jana Machytky mají zdejší absolventi znalosti na to, aby mohli pokračovat navazujícím magisterským studiem. Zatím to však není možné, protože nemají bakalářský titul. Vyšší škola už sice získala požehnání akreditační komise pro bakalářský program, problém je ale v tom, že nemá vysokoškolský statut potřebný k udílení diplomů. Zatím nejschůdnější cestou je, aby program zaštítila některá z existujících veřejných univerzit. Proto vyšší škola jedná s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. Je sympatické, že právě Ústav informačních studií a knihovnictví vyšší školu v tomto úsilí kolegiálně podporuje. Jednání však probíhají na mnoha úrovních a jsou složitá. Nynější, vesměs formální překážky k získání bakalářského titulu studenty vyšší školy znevýhodňují dvojím způsobem. Za prvé se nemohou hlásit přímo na navazující magisterské studium, které odpovídá jejich kvalifikaci. Za druhé, stanou-li se zaměstnanci státní instituce, jsou často finančně podhodnoceni. Potvrzuje to Šárka Tatafová, která vyšší školu absolvovala loni a nyní pracuje v Národní knihovně: "Škola mi dala praktickými znalostmi a zkušenostmi víc než jiné školy chrlením teorií. Ale za získaný titul DiS (diplomovaný informační specialista) jsem placena jenom jako středoškolák."

Univerzita studenty nepotřebuje

V uvedených příkladech se zračí rozporná povaha českých vysokých škol. Disponují velkou mocí - přijmout či nepřijmout studenta, udělit či neudělit titul, pomoci či nepomoci jiným školám, které jim mohou konkurovat kvalitou, ale nikoliv jménem. Vysoké školy jsou však chudé. To přináší velké problémy pro ty, kdo je chtějí zlepšit, a velkou výhodu pro ty, kdo nechtějí zlepšit ani školu, ani vlastní výuku. V dané "cenové skupině" je totiž sotvakdo nahradí. Mechanismy jako studentské hodnocení či konkursy selhávají, protože neexistuje přiměřená motivace pro příchozí - a tudíž ani tlak na odchod špatných učitelů. Nároční studenti na tento stav jednoznačně doplácejí. Hlásit se i na nejlepší školu či katedru v Česku dnes znamená krok do neznáma. Škola nemusí o studenty bojovat, ona je vlastně vůbec nepotřebuje. Pokud zůstávají, pak především díky jednotlivým učitelům zapáleným pro obor a pro učení. S příběhem Moniky a Štěpána se budeme v Česku setkávat znovu a znovu v různých obměnách. Lze jen doufat, že si jejich následovníci zachovají naději a trpělivost jako Monika, anebo se všechno naučí sami jako Štěpán.


O autorovi|
Foto popis| Dostat se na českou vysokou školu bývá těžké. Vydržet je někdy ještě těžší. Ilustrační
Foto autor| archiv LN



<<<Konec>>>
Anopress spol. s r.o. © 1999, 2000