03.02.01  Mladá fronta Dnes: Něco snad za mnou zůstalo (1/1)


Zdroj: Mladá fronta Dnes
Datum: 03.02.2001
Název: Něco snad za mnou zůstalo
Podtitulek: Spisovatelka Eva Kantůrková o své úřednické kariéře, umění kompromisu a principu škeble
Ročník: 12
Číslo: 029
Autor: Daniel Anýž, Josef Chuchma
Str.: 18
Rubrika: POHLEDY
Oblast: Tisk celostátní
Identifikace: MF20010203020067

Text:
Daniel Anýž, Josef Chuchma
Když v roce 1998 nastoupil na ministerstvo kultury coby šéf Pavel Dostál, přivedl si s sebou spisovatelku Evu Kantůrkovou. Prezentoval ji jako první dámu úřadu, jmenoval ji ředitelkou odboru literatury a knihoven. Kantůrková na konci loňského roku z ministerstva odešla. Z jakých důvodů? A jak vidí svoji budoucnost?

Proč vaše kariéra na ministerstvu skončila dřív, než v roce 2002 vyprší Dostálovo funkční období?
Smlouvu jsem měla na dva roky. Mohla jsem tam sice nadále zůstat, ale kvůli reorganizaci, kterou ministerstvo muselo podstoupit, se z odboru literatury a knihoven od 1. ledna stalo pouhé oddělení. V něm bych měla větší klid a menší odpovědnost, což jsem odmítla. Ne proto, že bych byla panovačná, ale zmizelo by nasazení, kvůli němuž jsem na Dostálův úřad přišla. Já potřebuji za něčím směřovat a mít možnost chod věcí ovlivňovat, a ne jen někde pasivně sedět. Mým odchodem se nakonec ministerstvu vlastně ulevilo, protože to místo, které jsem zastávala, potřebovalo "pustit". A mně se navíc zdálo, že nápady, s kterými jsem tam nastoupila, se podařilo uskutečnit.

Nezmáhala vás jako člověka tvůrčího vysoká úřednická funkce?
Musela jsem přijmout určitá pravidla fungování, která se někdy, přiznávám, vyloženě příčila mé povaze a postoji totiž, že dřív, než věci zúřadovat, tak je lepší je rovnou udělat. Úřad vždy postupuje v opačném gardu. Takže jsem se naučila, co je to kompromis. A taky jsem na vlastní kůži zakusila, co to jsou omezení režimem devadesátých let. Ne politickým systémem, ale konkrétním režimem. A to je zkušenost, za niž jsem dvojnásob ráda.

Co si pod tím máme představit?
Politickou realitu, která se odvíjí z opoziční smlouvy mezi ODS a sociální demokracií. Tato smlouva je pouze produktem a výrazem daleko hlubší společenské tendence, tendence uzavírat se do jakýchsi škeblí. Já mám svoji škebli a cosi si v ní kutím, a ten druhý má taky svoji škebli, a nestaráme se o to, co je mimo ni.

Vy jste ve svých esejích i prózách nejednou analyzovala českou historii. Myslíte si, že to, čemu říkáte princip škeble, je v naší společnosti zakódováno, nebo k tomu v posledních letech došlo nějakou souhrou okolností?
Asi je to zakódováno v hlubším obecném povědomí. Jako společenství lidí se dostáváme do rozporů romantických představ o tom, jak by věci měly být, a pak každodenního, šedivého života. Možná je to přímo bytostný svár české povahy dokážeme houfně zvonit klíčema a v následují chvíli se přizpůsobit právě tomu, proti čemu jsme zvonili. Ale současně je počátek dnešního stavu evidentní a konkrétní započal při volbách v roce 1992 porážkou liberalismu. Ale toto rozhodnutí české společnosti bylo tak spontánní, že já osobně je sice můžu cítit jako určitou újmu a můžu si myslet, že dodnes společnosti škodí, ale takhle si Češi dobrovolně vybrali. Koneckonců já ty poměry, které u nás vládnou, nevnímám negativisticky, nýbrž jako možné.

Když jste na ministerstvo nastoupila a poprvé ze svého postu předstoupila před české knihovníky, řekla jste jim, že jste s nimi na jedné lodi. Tenkrát byla téměř fyzicky cítit ta naděje, kterou jste jim vlila do žil. Knihovníci totiž léta čekali na zákon, který by jasně upravil jejich postavení, předestřel před nimi perspektivu. Jenže nakonec vám knihovníci pomalu nemohli přijít na jméno...
Ano, nikdy nezapomenu, jak jsem na Seči stála před více než dvěma stovkami knihovníků a ti zcela nepřátelsky reagovali na mé vystoupení, v němž jsem jim vysvětlovala, proč návrh knihovnického zákona má podobu právě takovou, a ne jinou. Oni se potom ze vzdoru upjali k dosud platnému komunistickému zákonu z devětapadesátého roku. Knihovníci menších knihoven, řekněme od okresu níž, si totiž představovali, že zákon nařídí starostům, že musí mít v obci knihovnu; takhle to v roce 1920 učinil tatíček Masaryk. Žádali, aby zákon obcím uložil, že knihovny musí financovat ve všech svých základních funkcích, a další finanční nároky vyplývající z provozu knihoven aby na sebe vzal stát. Moje první návrhy skutečně vycházely vstříc téhle romantické představě pramenící v 19. století. Ovšem tvrdě narazily: vůbec se nedostaly za zdi ministerstva kultury, jehož vedení mi dalo velmi jasně a nahlas najevo, že nevím, která bije. To, aby zákon uložil obcím povinnost zřídit knihovnu a financovat ji, je prostě tabu neboť je to v rozporu se zákonem o obcích. A chtít, aby tomu bylo jinak, je politicky zcela neprůchodné. Tím se oklikou znovu dostávám k tomu, o čem jsem už mluvila, k realitě politického režimu devadesátých let. Přitom jsem nedávno studovala přehledy o českých knihovnách a musím říct, že počet malých knihoven se v devadesátých letech dokonce zvýšil. Bránila bych se tedy zobecňující představě, že starostové jsou barbaři, kteří nechtějí knihovny. Někde tomu možná tak je, ale existují rovněž neosvícení knihovníci, kteří nepochopili, že když chtějí držet krok s dobou, musí se nadchnout pro práci s počítači. Abych byla upřímná, já bych se pro počítače taky nenadchla.

A pracovala jste s nimi?
Na ministerstvu mi nic jiného nezbylo; mail jsem začala používat jako něco zcela samozřejmého, to je velký vynález. S internetem už to nebylo tak žhavé. Ovšem já jsem beztak spíš ten typ, co si snese domů knihy. Píšu rukou a text pak přepisuju na mechanickém stroji. Počítače se bojím, protože mi pořád něco říká a mám obavu, že se mi texty ztratí.

Když jste psala maily, dodržela jste zvyky spisovatelky a tvořila celé věty a zachovávala všechna pravopisná pravidla, anebo jste přešla na telegrafický, zkratkovitý styl mailů?
Držela jsem se starých zvyků, zejména když pan ministr Dostál zavedl na úřadu píchačky a každý den ráno jsem dostávala zprávu, kdo z mého odboru přišel pozdě do práce, a já musela zdůvodnit, proč se tak stalo. To jsem pak někdy používala přímo románové postupy.

Pokusme se o stručnou a jednoznačnou inventuru. Co se vám na ministerstvu povedlo a co nepovedlo?
Úspěchem určitě je vznik zmíněného knihovnického zákona, který čeká na projednávání v parlamentu. Na ministerstvu se předtím připravoval několik let a nic z toho nevzešlo. Pochopila jsem proč: nikomu se nechtělo do obrovského konfliktu s knihovnickou obcí. Myslím, že se ujal i grantový projekt Česká knihovna, který disponuje penězi, z nichž si knihovny mohou objednat některé z vybraných titulů nekomerční české literatury. Naopak se mi nepovedlo jednat s Českou televizí o pořadu, v němž by se diskutovalo o knihách.

Ale na ČT 2 přece vznikla literární revue 333.
Na ní mi trochu vadí ta inscenovanost, snaha nějakým způsobem "ozvláštnit" informace. Ale nechci být v tomto případě příliš kritická, protože by to nebylo fér vždy, když mi vyjde kniha, mě do 333 její moderátor Jan Lukeš pozve a já to pozvání ráda přijmu. Co mi ale opravdu vadí, to je televizní kritický klub Katovna. V setmělé hospodě sedí kolem stolu čtyři neučesané postavy, dávají hlavy dohromady a na mě jde z toho strach, co to ta kultura vlastně je, když takhle odevzdána leží na katovském stole.

Nebyl váš odchod z ministerstva motivován i tím, že času je málo a vy jste si před sebe postavila nějaký namáhavý spisovatelský úkol, před nímž musí jít všechna další angažmá stranou?
Zapomínáte, že za ty dva roky, co jsem na ministerstvu byla, mi vyšly dvě knihy a několik esejů... Nějakou představu o své příští knize samozřejmě mám, ale takhle osudově, jak o tom mluvíte, necítím žádnou svoji knihu. Snesu to poněkud na zem: tím, že jsem odešla, zůstal mi jen důchod. Takže pro mě je psaní i prostou otázkou obživy; musím si vybrat nějakou literární práci, která mi poskytne jakýsi příjem. Uvažuju například o jednom filmovém scénáři.

To chápeme, nicméně si nemůžeme odpustit jednu poznámku. Důchodkyň jsou celé zástupy a také nemají jiný příjem než důchod. Máme tomu rozumět tak, že jste si navykla na určitý životní standard?
Podívejte, můžu doma sedět a dělat skromňoučkou důchodkyni, ale nic nenapíšu. Jako ve své vlasti odstavený autor, který vydával v zahraničí, jsem v 70. a 80. letech nemohla přiznávat svoje příjmy, takže když jsem pak spadla do důchodového věku, začínala jsem na pěti stovkách. Teď mám důchod šest a půl tisíce a to mi stačí na činži, elektriku a pár dalších výdajů. Můj nakladatel je chudý, platí nám tak strašně málo, že bych vám ani neřekla kolik. Takže musím hledat další zdroje příjmů. Když chci mít možnost psát, musím mít k dispozici, řadu věcí. Vím, že to někomu může připadat zvláštní, ale psaní má své nároky.

Na počátku devadesátých let jste byla poslankyní. Co teď pokusit se stát senátorkou? To byste měla vystaráno.
Po tomhle křesle opravdu netoužím.

*Eva Kantůrková se narodila v roce 1930 v Praze, její otec byl komunistickým novinářem, matka spisovatelkou. V letech 1949/1950 pracovala v deníku Mladá fronta. Maturovala na dělnické přípravce a přešla na filozofickou fakultu UK, kde v roce 1956 absolvovala obory historie a filozofie. Byla převážně v domácnosti, od roku 1967 se stala spisovatelkou z povolání. Signatářka Charty 77, v roce 1985 její mluvčí. V květnu 1981 zatčena a obviněna z podvracení republiky, v březnu 1982 propuštěna bez soudu. 1990-1992 pracovala jako poslankyně České národní rady. V devadesátých letech také působila jako předsedkyně Obce spisovatelů. Z knih (v závorce rok prvního vydání, lhostejno, zda doma či v exilových nakladatelstvích): Jen si tak maličko povyskočit (1966), Smuteční slavnost (1967), Po potopě (1969), Pozůstalost pana Ábela (1970), Sešly jsme se v této knize (1980), Černá hvězda (1982), Přítelkyně z domu smutku (1984), Jan Hus (1988), Památník (1994), Zahrada dětství jménem Eden (1998), Nejsi (2000), Nečas (2000).

Fotografie:
Takto Evu Kantůrkovou zachytil americký fotograf Chad Ewans Wyatt pro svoji knihu 101... umělců v České republice, kterou v minulém roce vydalo pražské nakladatelství Argo
CHAD EWANS WYATT

<<<Konec>>>
Anopress spol. s r.o. © 1999, 2000