V poslední době vzbuzují náš intenzivní zájem dvě věci: zákon o svobodném přístupu k informacím a zákon knihovnický. Představujeme si, že obě tyto normy by se měly stát úhelným kamenem demokratické informační společnosti, do níž dnes váhavě a poněkud s rozpaky vstupujeme. U zákonů je však podstatný jejich duch, nikoli litera, jak s tím již tisíce let alespoň navenek slovně souhlasíme. Důležité tudíž není pouze jejich znění, ale celkové klima, z něhož vyrůstají, klima, které je dáno pevným vědomím v zásadních věcech, nikoli jen neurčitou představou, v níž splývá přítomnost a budoucnost, přání a myšlenka v jeden matný celek. Avšak zdá se mi, že tady máme zatím veliký dluh. Domnívám se tudíž, že musíme o těchto záležitostech cíleně diskutovat, nejenom nezávazně konverzovat, či, jak jsme tomu říkali, když jsem studoval, "kvazit".

V zásadě se jistě všichni shodneme na tom, že přístup k informacím by měl být volný a svobodný a že knihovny by měly být veřejné a jejich síť by měla být páteří strategické informační infrastruktury. Jenomže tato shoda je příliš málo na to, abychom mohli konkrétně a prakticky konat. Mnohé důležité okolnosti tu totiž zatím chybějí. Je tedy nutno tyto okolnosti vystavit jasnému světlu vědomí, jak se říká, a udělat v nich pořádek. Zkrátka musíme celému problému dát nějaký řád, který by reagoval na realitu a který by vedl k tomu, aby se začala měnit s ohledem na cíl, a který by tento cíl v zásadních obrysech ztvárnil. Vždyť takový řád tu není sám sebou, ten musíme teprve zkonstruovat. Informační společnost zkrátka nelze zavádět, tu je nutno vytvářet. Je tedy především třeba dosáhnout jakéhosi elementárního konsensu o její podobě a cílech, což nelze bez diskuse.

Diskutovat má ovšem smysl jen nad konkrétními tématy, která je možno spojovat do nějakého kontextu. Zdá se mi, že v poslední době se jedno takové vynořilo: kritici návrhu knihovnického zákona vyjadřují nesouhlas s proponovaným rozdělením služeb na základní (bezplatné) a speciální (placené) a na druhé straně způsobilo pozdvižení ministerstvo školství atd., které snad hodlá za poskytnutí informace požadovat částku v řádu statisíců korun. Tyto dvě věci spolu evidentně souvisejí, neboť kladou zásadní otázku. Ta se jeví ve dvou podobách: má vskutku právo na informace znamenat jejich automatické poskytování bez dalšího a jinak, je sám fakt poplatku za poskytnutí informace vyloučením z informovanosti? A tedy: jak se k sobě vztahují jednotlivci a instituce s ohledem na informace? Takto postavená otázka, myslím, se potom týká samotných základů informační společnosti, do níž tzv. chceme vstoupit, protože se o ní hodně mluví, ale ve skutečnosti pořádně nevíme, co to je. Půjde tedy o to, abychom se pokoušeli si to ujasnit.

Myslím, že vhodnou cestou bude vyjít od funkce, kterou mají informace a instituce ve společnosti a kterou naplňují právě skrze vztah k jednotlivci. Nemusíme snad podnikat žádné složité zkoumání, stačí uvědomit si to na čistě elementární úrovni. To povede k tomu, že si ozřejmíme cíl, k němuž bychom měli směřovat, čímž míním konečný záměr, nikoli jednotlivé úkoly k němu směřující.

Lze snad souhlasit s tím, že funkcí informace je měnit chování, a to jak vnější, tak vnitřní. Informace pak je základem pro znalost; pokud se takto nevztahuje ke znalosti, nejde o informaci, ale o pouhá data. A znalost není pouhá vědomost ve svém školometském pojetí; znalost je tou vědomostí, která nachází uplatnění ve způsobu a stylu života a který jej formuje a v tom smyslu je praktická. Úhrnem lze potom říci, že informace je něco nového, není to jen další potvrzení již známého, tedy starého. Informace tedy vede k vytváření nových, jiných modelů, nikoli k potvrzování starých.

Ne každý údaj je tudíž informací, ba většina údajů, se kterými pracujeme, dokonce se kterými se jakkoli setkáme, je z naznačeného hlediska balastem. Problémem tak není jenom informační šum, ale také informační balast, a to možná ještě výrazněji. tím způsobem jetu otázka redundance, tedy opakování a potvrzování, zkrátka nadbytečnosti. Opakování je sice matkou moudrosti, ale to platí jen jaksi pedagogicky, v jiných oblastech je to bohapusté školometství. A je tu také otázka exformací, tedy informací bez kontextu, těch, které nemají další využití na cestě od informace ke znalosti, ať už z důvodů teoretických (nelze na jejich základě budovat žádnou typologii, taxonomii apod.), nebo praktických (není fyzicky možno je zvládnout), nebo kombinovaných (drby vedoucí k nežádoucím koncům). Je jasné, že náš zájem by měl směřovat k informacím v pravém smyslu, nikoli k těm, jež jsou redundantní nebo jež jsou exformacemi, a už vůbec ne k pouhým datům.

Tu pak vyvstává otázka metadat, k nimž v poslední době knihovnictví s nadějí upírá svou pozornost. Metadata jsou data o datech, umožňují se v datech orientovat. Potud je jejich význam nepochybný a nezpochybnitelný. Avšak co naplat, stále to jsou jen pouhá data. A nadto, metadata nejsou něčím, co by bylo samo sebou: záleží na hledisku - jednou to jsou metadata v poměru k nějakým datům, jindy jsou to jen další data v poměru k jiným metadatům. Z toho plyne, že příprava a zpracování metadat je sice podmínka nutná, ale nedostačující, neboť poskytování metadat nerovná se poskytování informací: metadata směřují "dolů", ke svým datům, nikoli "nahoru", ke svým informacím. Metadata je možno považovat za elementární informaci pouze v určitém kontextu, bez něj jde o pouhý balast v některém z výše zmíněných smyslů. A tak, jestliže knihovníci soustřeďují svou hlavní pozornost výhradně na metadata, dostávají se neomylně na vedlejší kolej.

A je tu ještě jedna podstatná otázka. Vzhledem k tomu, že informace se pohybují někde (všude) mezi jednotlivcem a společností, nezbytně mají svůj veřejný a svůj soukromý aspekt. Oba tyto aspekty ovšem splývají v zájmu jednoho jediného uživatele, dalo by se říci; nelze tu stanovit žádnou jasnou a ostrou hranici. A nelze také jednoznačně říci, který z těchto aspektů je cennější a hodnotnější. Avšak přesto tu nějak rozlišovat musíme, jinak bychom se v informacích nakonec stejně nevyznali. Avšak jaký základ pro rozlišení tu můžeme mít, jaké měřítko?

Je nutno nalézt nějakou konsensuální vůli. A když říkám nalézt, míním tím vytvořit, protože konsensus se nenachází sám sebou a hotový někde mimo nás. Není předem znám, takže není také žádný vzor, který by stačilo napodobit a tím realizovat. To, co je tu správné, je prostě souhlasné rozhodnutí, ovšem za jedné podstatné podmínky: že nejde o nějakou náhodnou libovůli, ale že toto rozhodnutí je opřeno o něco dalšího, širšího, hlubšího, zkrátka podstatnějšího. Je to duch společnosti, duch vytvářející nepsaná pravidla, určující, co je správné a žádoucí. A jelikož evidentně zažíváme změnu, nacházíme se v poli diskontinuity, minulé správnosti jednoduše přestávají být správnými, prostě přestávají platit. Tradiční řeč o neurčitém užívání a nespecifikovaném uživateli se stává blábolem. Tradiční řeč o všeobsáhlých nediferencovaných službách se stává nicotnou.

Někde na tomto místě se nacházejí instituce. Začíná být jasné, že společnost nerovná se veřejné instituce, a že tedy společenské zájmy se nerealizují pouze skrze instituce. Na druhou stranu to znamená, že instituce nejsou pouhými službami společnosti. Svět tvořený (a tím míně vytvořený) institucemi není celým světem společnosti. To znamená, že nesmíme od institucí chtít, aby zajišťovaly všechno: kdybychom to chtěli, značně bychom redukovali svůj vlastní svět. Má-li potom práce s informacemi být podstatou informační společnosti, jeto úkolem institucí jen velice částečně. Pojem informační instituce je vlastně contradictio in adiecto. Úkolem institucí je vykonávat specifické a specifikované úkoly, informace se však pohybují v řádu cílů, nikoli úkolů. Primárním úkolem institucí je zkrátka něco vykonávat, nikoli informovat. Informace se sice ve svém konání na informacích zakládají - jak také jinak? -, ale vytvářejí a zprostředkovávají je pouze sekundárně, vlastně mimovolně.

Instituce konají výhradně v té oblasti, které se říká infrastruktura. Vytvářejí infrastrukturu, v níž se potom společnost a jednotlivci pohybují už nezávisle na nich. To znamená, že pro instituce mají skutečný význam pouze specifické "infrastrukturní" informace; vše, co je nad ně, je od ďábla. Tyto "infrastrukturní" informace jsou dvojího druhu: jednak speciální účelově redukované jednotlivosti, jednak jejich sumární a statistická shrnutí. Je věcí prvořadé důležitosti, aby se oba tyto druhy nevyskytovaly najednou, zároveň. Je věcí prvořadé důležitosti, aby výskyt "infrastrukturních" informací, hierarchie institucí, jejich kompetence a působnosti vzájemně korespondovaly; vše, co je nad tuto korespondenci, je od ďábla. A tak je naprosto nežádoucí, aby např. hierarchicky nejvyšší ústřední instituce disponovala informacemi o speciálních účelově redukovaných jednotlivostech. Pokud by tomu mělo tak být, bylo by to zcela špatně,protože by si osobovala více, než jí přísluší. Na druhé straně je ovšem žádoucí, aby tyto informace, jimiž normálně a běžně nedisponuje, mohla získat kdykoli, jestliže se vyskytne naléhavá potřeba. To prakticky znamená, že musí být možnost je shromážděním vytvořit, nikoli získat rovnou jako hotový celek. Jinak řečeno, musí je teprve zpracovat, zkrátka něco, udělat.

Pokud tedy jde o instituce, začíná být situace jasnější. Vzhledem k tomu, že úkolem institucí je budování infrastruktury pro společnost a v důsledku toho i pro jednotlivce, jakož i její údržba, je zřejmé, že všechny při této činnosti vzniklé informace by kromě zvláště zdůvodněných případů měly být veřejně dostupné. Avšak tato veřejná dostupnost musí odpovídat hierarchii, kompetencím a působnostem institucí; právě to je obecný zájem. Vše, co jde nad to, je zájmem specifickým,který nekoresponduje s primárními úkoly institucí. A tak tedy,informace pořizované v obecném zájmu by měly být poskytovány bezplatně, ba dokonce vystavovány k volnému použití, zatímco informace pořizované v zájmu specifickém by měly být zpoplatňovány, protože jsou svou základní povahou dodatečnými informacemi, mají přidanou hodnotu. Práce vytvářející přidanou hodnotu zkrátka stojí čas a úsilí, které nejsou institucím primárně vyměřeny. Nadto nelze nikdy předem (a tím méně obecně) rozhodnout, kdy jde v případě specifického zájmu o uspokojení relevantní informační potřeby a kdy o pouhou všetečnost, jež je čistě a výhradně individuální a soukromá. Žádoucím měřítkem je tu tedy zpoplatnění (relevantní informační potřeba za to přece stojí), nikoli omezení.

Tento všeobecný institucionální model je nutno nějakým způsobem aplikovat i na knihovny. Knihovnictví je totiž stále koncipováno (ať teoreticky či prakticky) institucionálně, třebaže nepravým způsobem - o hierarchii, kompetencích a působnostech tu v plném smyslu nelze přece hovořit. Zároveň však je nepochybné, že jejich úkolem je podíl na budování a udržování infrastruktury. A k tomu přistupuje další podstatný rys: knihovny mají poskytování informací jako svou primární, nikoli až sekundární funkci; rozhodující pro ně je práce s informacemi sama, nikoli nějaké konání nebo nějaký výkon. To ovšem znamená, že se musejí orientovat cílově, nikoli úkolově. Ačkoli jsou tedy založeny jako instituce, jsou povahou svého působení a rázem své činnosti spíše organizacemi a dnes povýtce organizacemi síťovými. A k tomu všemu, jejich práce na péči o infrastrukturu má speciální povahu: neprodukují "infrastrukturní" informace (nebo jen sekundárně, pokud to vyžaduje jejich administrativa), zato však poskytují orientaci ve všech informacích publikovaných. soubor informací, s nimiž pracují, tedy není ohraničen přesným vymezením. Stojí spíše mezi společností a jednotlivcem než kolem nich jako pravé instituce.

Knihovny tedy nemají úkol, ale jako celek, jako síťová organizace mají cíl, který se konkretizuje v jejich jednotlivých posláních. Jejich povinností je, nejprve implicitně, pak i explicitně, svoje poslání jasně formulovat. Poslání řekne, jak ta která knihovna bude s informacemi pracovat a nakládat, a zohlední její povahu na pomezí instituce a organizace. Bez formulace poslání jako by se knihovna považovala za pouhou instituci; tou však není, protože nemá přesně stanovený úkol, a ani není zaměřena k výkonu (kterým se přirozeně rozumí výkon moci) - takže bez poslání stojí na vodě.

Posláním každé knihovny jakožto "informační instituce" je poskytovat metadata, tj. zpřístupňovat vlastní fondy a budovat hradlo tak, aby umožnilo přístup k metadatům jiných knihoven. Jejím posláním jakožto "informační organizace" potom je vytvářet a zpřístupňovat dodatečnou informaci, a to s ohledem na své regionální zakotvení anebo oborové vymezení či dokonce specializaci. Zde je, myslím, kruciální bod všeho působení knihoven: je nutno náležitě formulovat, co v tomto případě rozumět pod dodatečnou informací. Je to zajisté povýšení metadat na úroveň elementární informace, tedy řekněme činnost bibliograficko-dokumentační. Avšak to v době Internetu začíná mít reálnou možnost umět a udělat každý potenciální zájemce, takže když to knihovna udělá, je to sice pohodlné, ale není to nic specifického. Jsou to také šíře pojaté referenční a rešeršní služby a s nimi spojené analytické studie k různým tématům. Teprve na této úrovni můžeme hovořit o tom, že činnost knihovny začíná být něčím specifická, že neposkytuje pouhá data, ale že zpřístupňuje informace. Začíná být jasné, že právě tady se nachází srdce knihovny, tady přestává být pouhou institucí a mění se v organizaci.

Znamená to, že teprve zde můžeme aplikovat model obecného-veřejného a specifického-soukromého zájmu. Rozhodující roli tu bude hrát představa programu, který je konkretizací poslání. Podotýkám a zdůrazňuji programu, nikoli jednotlivých projektů,které jsou než jenom kroky v jeho realizaci. Každá knihovna si musí nalézt a vybudovat jeden nebo více programů, které jsou pro ni přiměřené a které odpovídají jejímu osvětí, sociálnímu, regionálnímu a odbornému prostředí, v němž se nachází a v němž především působí. V zásadě tedy nejde o knihovnu, ale o její program či programy: to, co bude kohokoli zajímat, je program, nikoli knihovna sama. To je ten zásadní zlom, který dnes zažíváme a se kterým se musíme vyrovnat. Knihovna je tak servisem, ne však uživatele, nýbrž programu.

To potom znamená, že roste význam nepřímých služeb, že nepřímé služby se stávají primárními, zatímco přímé až sekundárními. Zatím jsme sice jen na počátku tohoto trendu, takže se nemusí jevit jako příliš naléhavý. Je však zřejmé, že dobře formulovaný program, poskytující variabilní, flexibilní a alternabilní prostředí pro nepřímou službu je založen na uživatelské volnosti, nevnucuje uživateli jen jeden jediný model, jak k tomu tenduje služba přímá. Pokud to půjde, uživatel se raději uspokojí sám: v nepřímé službě se tak totiž děje přímo, zatímco v přímé službě to paradoxně probíhá zprostředkovaně. Knihovníky to sice zbavuje bezprostřední manipulátorské nadvlády nad uživateli, na druhé straně jim to však uvolňuje ruce k přípravě bohatší nabídky. Jen to je cesta nikoli pro rozvoj, ale vůbec jen udržení oboru jakožto zaměstnání, které by bylo nadále možno považovat za odborné. V tradiční řeči to znamená, že knihovnictví musí posílit svou badatelskou a oslabit svou služebnou složku. Zlé je, že většina knihovníků právě tohle nechce.

To, že podstatný je program a knihovna se stává jeho pouhým servisem, také znamená, že je třeba vymanit se z institucionální uzavřenosti a vydat se cestou kooperace, mnohem více se soustředit na externí spolupráci. To přestává být kacířstvím a stává se nezbytnou potřebou. Knihovna program sice organizuje a zajišťuje, avšak nepracuje na něm pouze ona sama. To je požadavek, který klade na knihovníky rodící se informační společnost.

A tak se dostáváme k tematice tzv. knihovnického zákona a jeho obsahu. Na základě předchozích úvah je zřejmé, že by to neměl být zákon o knihovních a vůbec ne o knihovnách jakožto institucích, nýbrž zákon o knihovnicko-informačních službách, neboť o tytu jde. Z tohoto hlediska je nynější návrh zcela zmatečný a chaotický, protože se nachází někde na půli cesty, a tak nemůže vyhovět nikomu, ani zatvrzelým stoupencům tradičních modelů, ani příznivcům modelů nových. Přesto však se mu podařilo poukázat na jednu velice významnou věc, která ukazuje do budoucnosti: rozlišuje služby základní - bezplatné a speciální - placené. ukazuje se, že budoucí podoba oboru se nebude týkat knihoven, ale programů poskytujících knihovnicko-informační služby na primární, tj. základní a sekundární, tj. speciální úrovni.

Tyto dvě úrovně však je třeba náležitě odlišit a charakterizovat. Je to nutné nejenom s ohledem na analogii pravých institucí, o nichž jsem se v tomto kontextu již zmínil, ale také s ohledem na nutnou kooperaci přesahující institucionální hranice, která by se postupně měla stát podstatou knihovnicko-informačních služeb a měla by vést ke knihovně síťové, která již nebude institucí ani v nepravém smyslu. Rozlišení služeb na jedné straně primárních, základních, bezplatných a na druhé straně sekundárních, speciálních, placených tudíž bude možno nikoli v taxativním vymezení, nýbrž vždy jen konkrétně ve vztahu k tomu kterému programu, jejž organizuje ta která knihovna. Je to tedy spíše než zákona otázkou konsensu knihovníků a ostatní veřejnosti, v zákoně by měla být zakotvena jen možnost. Je tak jasné, že první krok musí vyjít od knihovníků.

Tu bych na okraj upozornil ještě na jednu věc. Mezi knihovníky je silná tendence poskytovat vše zadarmo, abych tak řekl. To vychází nejenom ze špatně pochopené představy o (všeobecném) právu na vzdělání, ale také z další představy,jež je zvláštním odrazem sociálního inženýrství, a to, že lze předem říci,která podoba vzdělání je právě to správné vzdělání. Jakmile zpochybníme možnost jediného správného vzdělání - a to se nyní dnes a denně děje -, celý tento komplex představ padá, přestává platit. Ba ukazuje se, že zadarmo je jen náhražka, anebo monopolní vědění, zajišťující jen jedinou podobu moci. Za náhražku nebo nástroj k vlastnímu ovládání arci nechce nikdo platit - atomu dnes odpovídají bídné platy knihovníků i jejich mizerný sociální status. Pokud knihovníci nezmění své smýšlení, ocitnou se nakonec v bezvýchodné situaci.

Snad se mi podařilo ukázat, že téma knihovny a informace je velice závažné, protože se týká něčeho, co musíme teprve vytvářet. Díky tomu je pochopitelně také dosti kontroverzní. Jenomže si musíme uvědomit, že snaha o cokoli není procházkou růžovou zahradou, že to je naopak namáhavé počínání a těžký boj. Je tedy zpozdilé a zničující se tomu vyhýbat. Domnívám se, že v sobě musíme nalézt odvahu ke změně a sílu k jejímu provedení. Snad se nám podaří opravdu vážně se nad tím zamyslet, protože je vskutku za pět minut dvanáct.