Nedávno jsem se vrátila ze služební studijní cesty z Budapešti. Roli knihovníka historických fondů jsem vyměnila za pozici čtenáře, který hodlá 14 dní studovat, bádat a sebevzdělávat se, tedy taky jednou konečně využívat všech výhod "nezávislého" badatele, který je pánem svého času a svých odborných zájmů.

Musím se přiznat, že jsem se po všech pracovních vypětích, jež mi moje postavení knihovníka přináší, na tuto profesní změnu těšila jako malé dítě. Konečně potrápím "líné" knihovníky počtem svých výpůjček a neodbytností svých dotazů, nechám si nosit objemná a těžká folia knih, s neskrývaným potěšením budu sledovat, jak dotyčná služba ve studovně šplhá na nejvyšší příčku žebříku a z nejzazšího kouta vytahuje tenkou brožuru, kterou jí po půl hodině vrátím, určitě jen proto, abych jí umožnila znovu vystoupat do zaprášených výšin knihovnického nebe, v badatelně budu do poslední minuty využívat všech svých čtenářských práv a pohroužena do knih ignorovat všechna vyzvání k ukončení studia...

Nuže, vrátila jsem se z Budapešti s pocitem, že pracovní úkol, který jsem si uložila, jsem splnila. Prostudovala jsem celou řadu bohemikálních tisků 16. a 17. století, měla v ruce zajímavá hispanika, opsala si několik pamfletů z třicetileté války, nakoukla do útrob elektronických databází starých tisků, držela v ruce exemplář maďarského překladu Guevarova Orloje knížat a dotýkala se jeho krásné zlacené vazby, tak, jako se jí zjevně dotýkal před více než 300 sty lety uherský šlechtic Jiří Rákóczi a měla možnost zajásat si nad vítězstvím nad Turky u Rábu, šťastná možná víc než celá křesťanská Evropa před 402 lety, neboť tento "nigrinovský" úlovek v podobě dalšího zjištěného exempláře italského Nigrinova tisku z roku 1598 budu mít (pardón, národní knihovědná bibliografie bude mít) při troše štěstí i na mikrofilmu (v pařížské Mazarinově knihovně, kde se nachází druhý zjištěný exemplář, jsem to štěstí neměla).

Ano, ale byla to opravdu bitva... Bitva o čas, i o knihy. Budapešťští knihovníci se totiž snažili, pravda ne všichni a ne všichni stejnou měrou, aby mně, badateli, "který neví roupama co dělat", osladili život jaksepatří. A bojovali statečně. Skutečně, některé mechanismy fungují universálně a spolehlivě, neznaje hranic. A někteří knihovníci jsou skutečně už "evropští", "uplatnili" by se pracovně patrně stejně tak v Praze či Budapešti, Paříži či Římě... Bylo naivní si myslet, že knihovník pohlížející na badatele jako na obtížný hmyz žije jenom u nás!

To, že jsem stála na druhé straně barikády, tedy ne za výpůjčním pultem, ale před ním, nebyla vůbec taková idyla, jak jsem si představovala. Tak především - všechny tři pro mně životně důležité knihovny měly ve studovně starých tisků omezený "prázdninový" provoz a pečlivě vypracovaný pracovní harmonogram "kdy a kde a jak dlouho" vzal brzy za své. Co mi to bylo platné, že jsem přišla do jedné knihovny přesně v 8 hodin ráno, v naději že za tu hodinu, než otevře brány své studovny knihovna druhá, budu mít už objednané knihy prostudovány. Teoreticky byl plán vymyšlen dokonale, včetně zmapování terénu, tedy dopravních spojů, "odkud, kam a v kolik". I když jsem byla v knihovně první a dlouho jediný "zákazník", žádná výhoda to nebyla. S katalogy jsem se poprala docela úspěšně - ostatně jsem již ostřílený bojovník, věděla jsem, že střetnutí nebude nijak jednoduchá záležitost. A to i přesto, že na mě občas zkoušely různé neznámé finty - tvářily se např. jako svazkové, vyrovnány do stropu místností odborných kanceláří, a bylo nutno za nimi šplhat i přes záda odborných knihovníků; budiž, ale že se po otevření krabice na mne vysypou lístky, často s trochu záhadnými či málo čitelnými signaturami, které vlastně, jak se ukázalo po několika opakovaných (zdařilých i nezdařilých) pokusech vypůjčit si knihu, kterou označovaly, až tak nesmyslné nebyly, to jsem ani v nejmenším netušila. Málo zábavné bylo také psát stále žádanky na již jednou objednané knihy a s napětím čekat, kdy se zjeví někdo kompetentní, aby mi sdělil, že kniha je z neznámých důvodů k nenalezení, mimo hlavní budovu, nebo aby mi přinesl knihu někoho jiného, popř. knihu, kterou jsem nežádala ani já, ani nikdo z přítomných. A čas neúprosně pracoval. Samozřejmě proti mně, protože objednat si knihu deset minut po poledni, když studovna fungovala do 14 hodin, většinou už nemělo smysl. Je pravda, že vedle podmračených expedientů, kterým jsem evidentně ležela v žaludku (útěchou mi bylo jen to, že míň než moje slovenské kolegyně, které si objednávaly víc knih a s větší frekvencí, neboť jim často šlo jen o určení jejich vlastníka) a kteří měli pocit, že mám na ně evidentně spadeno, protože oni přece za ty směšné peníze nebudou nosit tolik těžkých knih a nebudou hledat nějaké zašmodrchané signatury, ostatně proč, když je zase za hodinu nosí zpět a musí hledat další, stejně špatně expedovatelné, se v knihovních sálech pohybovaly i bytosti milé a vlídné, které často věnovaly nadlidské úsilí k tomu, aby zařídily, že alespoň některé objednané knihy doputovaly až na můj stůl. Zaplaťpánbůh, protože asi i prostřednictvím nich se na mě štěstěna občas usmála a já dostala naráz víc než 5 svazků, a několikrát za sebou, tužka, kterou jsem opisovala ne vždy korektní podobu francouzštiny 17. století, se dala ořezat a kouzelná slůvka "could you", "would you like" či "kösönöm sepen" fungovala na první pokus.

Můj budapešťský pobyt byl tedy nejen badatelsky úspěšný, ale byl i profesně poučný. Neškodí se občas postavit na druhou stranu "čtenářského pultu", nejen v knihovně, ale životě vůbec. Protože jen tak se jednou může stát zázrak, že pulty zmizí, ty skutečné i ty pomyslné.