Diskuse, to je známá "Achilova pata" většiny vědeckých konferencí. Nejen knihovnických.
Proč tomu tak je? Důvodů je zřejmě celá řada.
Jednu z hlavních příčin tohoto neblahého stavu vidím v tom, že v mnoha z nás pravděpodobně přežívá ona neblahá zakořeněná vysokoškolská tradice - tj. chodit na přednášky, pasivně se účastnit, vstřebávat informace, ale příliš se nezviditelňovat, nediskutovat. Vést dialog, diskutovat, dokázat inteligentně argumentovat, obhajovat svůj názor, oponovat názorům druhých, být připraven a schopen diskutovat - to představuje aktivní účast každého z nás. A do ní se nám nijak nechce. A nejen na konferencích, ale v práci a životě obecně. Vést monolog je vždy jednodušší než vést dialog. Přednášet je pohodlnější než diskutovat. A tak zapomínáme, že sebezajímavější monolog bez zpětné reakce ztrácí svůj raison d'etre. Na konferencích, v práci, i v životě vůbec.

Dalším důvodem je fakt, že pořadatelé konferencí volbou tématu, výběrem referátů a nabitým časovým harmonogramem eventuální diskusi už předem vyloučí. Sestavují blok přednášek, nikoliv pracovní diskusi. Budiž řečeno, že promyslet koncepčně a organizačně pracovní diskusní fórum není nijak jednoduché. Je nutno totiž už předem vyhradit jistý prostor pro diskusi, připravit diskusní vstupy, zvládnout úlohu pohotového moderátora, který dokáže zareagovat na nečekané situace či komplikace, je schopen diskusi časově i obsahově usměrňovat a řídit, umí podnítit diskusi. Dialog, diskuse, to je to, co posouvá poznání problémů směrem dopředu a vede k jejich řešení. Všichni to víme.

A máme na vybranou - něco s tím konečně udělat, nebo přijmout status quo, ale pak si nestěžovat.